Rescue Patrol 2009

Mezi 8.-13.září jsem měl možnost zúčastnit se 10. ročníku součinnostního cvičení záchranných složek pod názvem Rescue patrol 2009, které probíhalo od úterního večera do nedělního rána v Příbrami a okolí. Cvičení bylo zaměřeno především na mimořádné události s hromadným výskytem poraněných osob a kladlo si za cíl umožnění společné práce všech zúčastněných složek a zkvalitnění jejich vzájemné spolupráce při skutečných zásazích. Rescue Patrol se svými extremními nároky na fyzickou a psychickou zdatnost účastníků řadí k nejnáročnějším cvičením tohoto formátu pořádaným na území ČR. Jako přímý účastník této úžasné akce bych rád popsal vlastní zkušenosti a nově nabité poznatky a zážitky. Byl jsem pozván na poslední chvíli jako náhradník a to přes pražskou ZBK, které bych tímto velmi rád poděkoval. Složení našeho týmu nebylo velké, velitel byl Martin Brandner s fenkou Bárou, členy Lucka Zabová s Meginkou, Radka Poslušná s Buffynou a já s Atreyem. Ještě se k nám připojil Míšo z Košic se svou fenkou Ivou. A teď už k věci! Možná se trochu rozepíšu, ale bude to dáno hlavně obrovským množstvím akcí, které jsme za těch několik málo dní stihli. Po pravdě řečeno, měl jsem už v noci ze středy na čtvrtek, tedy druhý den po zahájení, absolutní výpadek představy o čase a takový zvláštní pocit, že už minimálně týden je jedna katastrofa za druhou. Ale pěkně popořadě ….

Úterý:

Do 18,00 příjezd na ubytovnu do bývalého sportovního areálu. Většina lidí spala v tělocvičnách, my se psy jsme dostali „luxusní“ ubytování v bývalých učitelských kabinetech. Nadstandard byl jasný … uzavíratelné dveře a na jednom z kabinetů i funkční zástrčka na elektřinu, umyvadlo a zrcadlo. K tomu i jedna postel, kterou zkušeně obsadil velitel :-), stůl a dvě židle. Spolu s Martinem spala Lucka a my s Radkou jsme mohli jen tiše závidět, ale popravdě i ty dveře byly k nezaplacení.
Tuším, že v 18,30 bylo oficiální zahájení akce v místním divadle a spolu se začátkem došlo i na neoblíbené, ale zcela oprávněné vyhlášení prohibice na alkohol.
Padla noc a první „písknutí“ ostrého výjezdu, jež byl dle vyjádření komisařů po skončení pouze zahřívací. Ano zahřáli a zapotili jsme se dost. No já spíš durch. Zadání bylo jasné, v oblasti lyžařské sjezdovky se při cestě domů zranila žena, která stihla zavolat přítelkyni, kde asi je a že nemůže chodit. Od té chvíle je mobilní telefon nedostupný. Naskákali jsme do aut a v koloně čítající tak dvacet nebo i víc aut s majáky jsme se vydali přes Příbram k místní sjezdovce. Zde velitel zásahu určil strategii, která byla jasná, kynologové půjdou v rojnici jako první, za nimi s mírným zpožděním vytvoří rojnici hasiči a prostor překryjí. Sjezdovka byla asi 100 metrů široká a přes 300 metů dlouhá s opravdu slušným převýšením. Hledání nebylo moc náročné, zvládl by to i jeden pes, ale proč se zničit hned na začátku. Vyšli jsme, zleva Míšo, pak Radka, Lucka a vpravo poslední já a postupně jsme stoupali vzhůru. Krve by se ve mně nedořezal, když už jsme byly skoro nahoře a pořád nic. No to bude ostuda, jestli jsme ji tam nechali. Kolem stále pobíhali kameramani, fotografové a my nic. Ale byla opravdu až nahoře, co to šlo. Asi chtěli, aby se zdravotníci trochu zahřáli a nepostávali jen u sanitek :-). Radky Bafina osobu našla, označila a pak už byl frmol, který při pohledu zpětně vlastně nebyl žádný frmol. Martin ohlásil nález veliteli zásahu, rojnice se rozpustila (nedošla ani do půlky) a nahoru pelášili chlapci z šesté polní i s vozíkem (takový větší rudlík) a s veškerým vybavením. Pohřešovanou převzali právě od Radky, která mezitím zjistila základní zdravotní stav a tím to pro nás vlastně skončilo. My už si udělali jen motivační odbíhačky a nechali zdravotníky, ať se tam s tím poperou po svém. Od toho tam byli, my měli hotovo. Dole u aut jsme si pak ještě vyslechli vyhodnocení, první výtky od komisařů jak technických tak zdravotnických, něco málo pochval a hurá pomalu do hajan. Tohle byl první zásah, kde jsme byli opravdu platní.

Středa:

Ráno od půl deváté přenášky v divadle. Spíše prezentace některých sponzorů, i když například přednáška slepé paní, o tom jak se chovat ke zrakově a případně i sluchově postiženým byla velmi poučná, obzvlášť když mezi figuranty byli i dva sluchově postižení.
Oběd, krátký odpočinek a „písknutí“. Na nástupu jsme se dozvěděli, že v jednom bývalém kravíně, který obsadili squatteři, došlo tuším k drobnému výbuchu a po příjezdu záchranářů i k panice mezi squattery a jejich rozprchnutí po okolí. Úkol jasný, všechny najít a ošetřit. My se psy jsme prohledávali okolí kravína (dovnitř jsme nesměli, přeci jenom tam byla různá pyrotechnika) a přilehlé louky. Já šel okolo kravína zleva, Lucka zprava, s tím, že se překřížíme a překryje. Radka a Míšo si vzali louky zarostlé keři. Vyšel jsem, z kravína se valil dým jak na fotbale. Myslím, že mít pod nosem olomoucké syrečky, tak je necítím, proto jsme to proběhli, s tím že to hold překryje Lucka, až se to rozptýlí. Stejně jsme tak byli domluveni. Tou dobou už Meginka měla první nález, chlapíka v nějaké díře, polámaného, pomláceného a se zaraženým hřebíkem v zádech, jak se později ukázalo. Bohužel povolaní zdravoťáci si toho nevšimli a při následném pokládání na nosítka toho figuranta málem opravdu zranili. Takto z toho byl pouze hraný takřka „exitus“. Nevím, jestli jej nakonec za mrtvého prohlásili, nebo ne, ale Lucka to bude určitě vědět. Já to obešel, koukám na frmol u Lucky a už mě Atrey hlásí nález. Měl jsem pohodu, mladá holka za stromem s pochroumaným kotníkem, ale jinak při vědomí, tedy žádná katastrofa. Nahlásil jsem to Martinovi a čekal přibližně deset minut, než vůbec měli zdravoťáci na nás čas. Chudinka byla nakonec ošetřena a transportovaná jako poslední, což teď už chápu …. Neumírala. Mým úkolem v danou chvíli bylo jen zůstat u ní, mluvit s ní aby byla při vědomí a kontrolovat průběžně základní životní funkce, než si ji převezme zdravotník. V tomto čase hasiči a medici prohledali vnitřek budovy a vynesli raněné. Míšo našel dvě dvojičky schovávajících se adolescentů na louce v keřích, Radka vyšla na prázdno, ale ta už měla zářez ze sjezdovky, takže dobrý. Celkem jsme našli a ošetřili pře deset lidí, z toho psovodi šest. Opět rozbor zásahu, chyby, pozitiva a cesta pomalu na základnu a večeři. Tento zásah by asi bez psů hasiči zvládli a ani je nevolali, ale obzvlášť ty raněné dále od budov by hledali výrazně déle než my. Takže platní jsme byli, ale považuji jej spíš za půlzásah :-), ovšem se ziskem prvních cenných zkušeností do života, hlavně co se týče práce zdravotníků.
Večeře a tady už ztrácím časový přehled. „Písknutí“, nástup. V bývalém mlýně kousek od Příbramy došlo k neopatrné manipulaci s pyrotechnikou, explozím a je potřeba požár zajistit a ošetřit všechny raněné. Na tento zásah nás vůbec nevzali, jelikož by mohlo dojít ke zranění psů a nebyli jsme potřeba. Nedošlo k sesuvu sutiny a místnosti stejně proběhnou napřed hasiči při průzkumu, čili raněné najdou sami. Figuranti po celou dobu cvičení nebyli nijak zvlášť schovávaní až na jednu výjimku při posledním zásahu. Nebylo to potřeba, šlo o nácvik pro HZS a zdravotníky a ne primárně pro nás. My jsme byli jen doplňková složka, takže k tomu moc nenapíšu.
Po návratu jednotek byl klid asi do 22.00, kdy zazněl další poplach. Na nástupu byly jednotky rozděleny do tří vyrovnaných skupin. Nás všechny přiřadili k jedné skupině. Zadání bylo jasné. TROJBOJ. Kdo byl i loni, ví o co jde. Já byl poučen Luckou a Martinem, že budou tři různé zásahy v průběhu noci a každá skupina postupně musí zvládnout všechny tři. Já si bláhově pomyslel: „Super, konečně si trochu máknem“. Ještě, že jsem to nevyslovil nahlas, asi by mě ráno ve tři po návratu umlátili, tedy pokud by na to ještě měl někdo sílu, ale to předbíhám.

Úkol č.1: Vodní kolo - Při prohlídce návštěvníků hornického muzea Vodní kolo Drkolnov dojde k úniku plynů do prostor štol a výbuchu tohoto nahromaděného plynu, při kterém došlo k částečnému zavalení návštěvníků. Úkolem jednotek bylo vniknutí do prostor Vodního kola přes odvodňovací šachtu a záchrana těchto osob.Limit pro splnění byla 1 hodina.
- Postup byl jasný, hasiči vyčistili vstup šachty od popadaných stromů a vůbec různého nahromaděného bordelu a provedli průzkum prostor, zda je bezpečné vstoupit pro nás se psy, abychom co nejrychleji prohledali štoly a vyhledali raněné. Jasné jak facka, pohoda, hotovo, jdeme dovnitř …. sakra, voda, to není šachta ale skoro potok, místy patnáct dvacet čísel. Boty vydržely deset vteřin a už plavu. No co, mám v autě náhradní, pak se přezuji. Jdeme dál, ale není co hledat, zatím je to jedna šachta, tak postupujeme dopředu, sto metrů, dvěstě, třista … „Je to skoro kilometr, než jsou první ranění“, ozvalo se ze zadu od hasiče, který se vrátil z průzkumu aby nás tam poslal, zatímco jeho kolegové asi už na místě dávno ošetřují první raněné. Hmm, trochu zrychlíme, přeci jenom, kdoví co tam najdeme a jestli jsou tam těžce ranění, tak každá vteřina je dobrá. Přicházíme k místu, kde se štola rozšiřuje a zde vidím poprvé něco, co bych už vidět v životě nechtěl (i když uvidím ještě i horší věci,což teď netuším). Přede mnou malá jeskyňka, dlouhá tak patnáct metrů, široká stěží tři, většinu vyplňuje obrovské vodní kolo, ocelové schody někam nahoru, kam jsem nestihl ani kouknout a do toho lidi kam se podívám. Jeden, dva, tři … ne čtyři ranění, u některých nejspíš hasiči z průzkumu, u někoho ještě nikdo. Sakra, proč s námi nešli rovnou i zdravoťáci a stále čekají venku … vysílačky nefungují … doběhněte někdo zpátky pro ně ven … někdo tam konečně odchází, což mu nezávidím, zase kilometr zpátky pro ně a kilometr ke zraněným,v plné výbavě, ještě že jsem psovod. Pod schody leží dva ranění ani na ně nekoukám, jsou u nich hasiči, oni si poradí. Postupuji dál, stejně bych jen zdržoval frontu za mnou. Martin přede mnou se vrhá společně s dalším hasičem k holce ležící přímo před schody nahoru a zjišťují, co jí je. Má zlomenou pánev a nemůže se hýbat. Leží jen na karimatce a oblečená moc není, bude tam skoro hodinu ležet a já u ní, což ještě nevíme ani jeden. Jdu dál prohlídnout s Luckou to obrovský kolo. Hele chlap na zemi, leží na břiše v hlavě díra, že je skoro vidět šedá kůra. Hmm, je v bezvědomí, ale dýchá a má puls, dobrý tomu nepomůžeme, odchytnu hasiče co je s Martinem u zlomeniny pánve a odvedu ho k bezvědomému. Kupodivu ani necekne a dělá co mu říkám … „ Buď u něj, kontroluj jestli dýchá a má tep, až dojdou medici, tak ti s ním pomůžou“ … asi to bude tou červenou uniformou, myslí si, že jsem taky zdravoťák … není to ani poprvé ani naposled, nevadí, že nemám ani kurz Červeného kříže. Konečně se trochu uklidní situace a nějak se srovnáme, nejvíc zavazejí komisaři, ale co naděláme, být tam musí. Jestli utekla minuta od příchodu, je to moc, jdu za Martinem a dohodneme se na dalším postupu, lidí je málo, pomoc daleko, ranění těžce. Vezme Lucku a jdou se psy prohledat vrchní část, aspoň se nebudou dole motat. Zůstávám u zlomené pánve a mám ji na starost, než přijdou medici. Odkládám Atreye asi metr za mě do mokrého štěrku. Přicházejí další hasiči a potřebují se dostat po schodech nahoru za Luckou a Martinem, kteří mezitím našli další raněné. Sakra, zavazíme, ale opravdu se zlomenou pánví ta holka nevstane a nepopoleze o dva metry vedle, aby jim udělala místo. Smůla, musí ji opatrně obcházet, s nosítky,se vším, to udělali komisaři schválně. Stojí u mě dva a koukají co dělám, ještě že se nemusím starat o Atrey. Výcvik se hodí, má odložení a ani se nehne, když je kolem frmol jak na václavaku, ranění křičí, hasiči přes ně povely, prostě rachot. Holka mě naštěstí nekolabuje, ale je jí hrozná zima. Co nadělám, stejně jsem zpocený a zahřátý, už mám i v botách zase sucho, tak svlíknu vestu, bundu a přikryji nohy a tělo ať se zahřeje. Bavíme se o všem možném, hlavně na ni musím mluvit a kontrolovat, nic víc nezmůžu, ale i to je pro toho raněného více než dost. Sakra, kde ty zdravoťáci jsou, vždyť ji brzy nastydnou i ledviny. Utekly nekonečné minuty a je tu další nával, tentokrát už mediků. Chvála bohu. Teď začíná koncert, první dvě zdravoťačky se mě ptají co jí je, jak na tom je a hned žádají nosítka, různě ji zkontrolují tep, tlak a vůbec. Je to dobrý, má jen tu pánev. Teď už zavazíme opravdu hodně, musíme ji dostat na nosítka, ale velmi opatrně, takže zafixovat nohy, kdy je musíme opatrně zvednout a ne několika místech svázat, takže jsme kolem ní dokola a není již kudy projít nahoru, než to doděláme. Stejně asi není dost mediků, aby někdo z nich mohl běžet ještě nahoru, což je osudné zraněnému, kterého nalezla Meginka a u kterého je opět Lucka. Postupně ji umírá v rukou. Otřesný zážitek, nemohla mu pomoci, ale jak se časem dozvídám …. „Ztráty jsou povoleny“. Mezitím nějak vytáhli toho bezvědomého z pod obrovského kola a začínají ošetřovat a nakládat na nosítka. Začínám obdivovat i Atrey, který stále leží na zemi, občas si sedne, ale to mu odpouštím, přeci jen nad ním stojí tři komisaři,aby nezavazeli a jediné rozumné místo kde není zbytečný frmol je právě nad ním. Okolo pobíhá hromada hasičů a zdravotníků, pohazují všechno možné po zemi, pokřikují, zachraňují, dělají svoji práci. Naše pánev je konečně nachystaná na naložení na nosítka, zvedáme ji v sedmi lidech, přesto řve bolestí, ale není jiná možnost. Konečně asi po půl hodině se opět oblékám. Holčinu přikryli termofolií. Co teď, ze shora přivádí nějaké opilé manžely, co se hrozně hádají a předávají mě je, ať je někam uklidím a uklidním :-). Hráli to skvěle, když už nic jiného, tak nás pobavili, ale on nás i je humor pomalu přejde. Konečně jsou všichni připraveni k transportu ven. První vynášely těžce raněné ze spodu, toho bezvědomého chlapíka, co měl dost přes sto kilo a pak tu zlomenou pánev. Ze shora byly jen ti opilí manželé a ten exitus, který mimochodem byl stejný figurant, jako v tom statku. Umřít dvakrát za jeden den, to není jen tak, obzvlášť když i tady ho málem zabili opět doopravdy. Když jej snášeli dolů po těch železných schodech, tak jim vyklouzl z nosítek v jedné zákrutě. Naštěstí se chytil a nic se mu nestalo. Odcházíme ven opět stejnou úzkou zavodněnou šachtou, nosítka může nést vždy jen jeden vepředu a jeden vzadu. Zastavujeme každých třicet kroků. Hasiči toho mají už plné zuby a nést stokilového chlapa ve dvou dlouho nejde, i když se dvojice střídají. A to posledních dvěstě metrů je voda tak hluboká, že jej nebudou moc vůbec položit a vystřídat se.Dojdeme přibližně do půlky a komisaři hlásí konec časového limitu. Smůla, nestihli jsme to, ale aspoň ho nemusí táhnout na nosítkách a dojde to po svých. Jiná skupina ho nesla přes tu vodu a nedonesla, prostě to nešlo a skončil celý ve vodě. Ono ani zbytek figurantů na tu vodu moc připraveni nebyly, jelikož dovnitř šli jinou suchou cestou a netušili nic o vodě, takže někteří měli jen polobotky a museli s námi skrz tu vodu pěšky. Hrůza, obzvlášť při představě, že to půjdou ještě několikrát s každou skupinou. Konečně vyjdeme ven, trochu smutní, že po takové dřině vlastně neúspěch, když jsme to nestihli, k tomu jeden exitus. Uvidíme, jak na tom budou další týmy. Opět dochází k vyhodnocení, které jsem moc neslyšel, jelikož jsem se přezouval do suchého, ale prý nás jako kynology komisaři chválili. Atrey si sice vlastně vůbec nezahledal, ale vyzkoušel jsem si skvěle jeho reakci při zásahu a stresové situaci a výborně obstál. Myslím, že zcela pochopil, že tohle není žádná sranda. Je něco před půlnocí, ale únava ještě není hrozná. Balíme, nasedáme do aut a rovnou jedeme na druhý noční zásah.
Úkol č.2: Důlní vláček - Při soukromé noční párty v hornickém muzeu došlo k nehodě důlního vláčku. Vláček se nachází na takzvané točně cca 200 metrů od vchodu.
- U tohoto úkolu byla situace podobná, jako u prvního, s tím, že jsme byly víc sehraní a poučení z chyb. Proto zdravotní služba šla rovnou s námi kynology dovnitř, jen co se vrátil prvotní průzkum. Dostal jsem na starost dva hasiče a dva zdravotníky, kteří se mne měli držet jako klíště a po nálezu osoby se jí jeden z nich ihned začít věnovat. První skupina šla dovnitř s Martinem, pak já a poslední skupina s Luckou. Radka nám tuhle noc dělala velitelku a šla spolu s Luckou. Uvnitř se jednalo vlastně o jednu chodbu, která se na konci rozdvojila a ramena se v oblouku spojili. Občas se objevilo nějaké rameno do jiné chodby, ale to bylo pro nás po pár metrech uzavřené, takže nic hrozného pro prohledání. V jednom rameni byl malý důlní vláček plný zraněných. Obešel, jsem vláček, no spíš se tam promotal kolem raněných a zdravotníků a jal se prohledat zbytek ramene. Došel jsem k jedné odbočce do slepého ramena a na zemi si všiml nohou. Atrey byl tou dobou někde úplně jinde, takže to byl můj nález. Ještě že mám dobré oči a Atrey má smůlu, snad si zaštěká na někoho dalšího. Vrhl jsem se k osobě, měla velkou ránu na hlavě a něco drmolila, no hlavně že dýchá a je při vědomí, ale to bude otřes mozku jak vyšitý, nesmí mě usnout. Teď si teprve všímám, že jsem sám, bohužel moji medici i hasiči ve chvíli kdy viděli tu spoušť u vláčku se vrhli pomáhat svým kolegům a zcela mě v tom zmatku opustili. No co se dá dělat, úkoly jsem měl všude stejné a jasně dané. Ať jsem sám nebo s někým. Snažím se přes vysílačku dohodnout s Radkou na pomoci, ale není to tak jednoduché …. Sakra chlape neusínej mě tu, za chvilku je tu medik a ten se o tebe postará …. no byla to docela doba, než někdo přišel, mezitím mě Martin a Lucka při prohledávání několikrát našli a postupně někoho zavolali, kdo mu byl schopný podat odbornou péči. No, svůj úkol jsem splnil, našel a neopustil, zraněný neumřel, tak můžu být spokojený. Postupně se všichni zranění ošetřili a vynesli do sanit. Konec zásahu. Vyhodnocení, opět klasická kritika, ale už i docela dost pochval. Je vidět, že se poučujeme z vlastních chyb, nikdo nám neumřel, takže dobrý. Poučení pro mě, hledat i očima, je jedno kdo najde, hlavně že se najde a pak, když dostanu přidělené lidi, tak jim trochu důrazněji vysvětlit, že půjdou se mnou a ne že se vrhnou do víru událostí, aniž bych o tom věděl. Časový limit jsme měli v pohodě, ještě zbyl čas na patnáct minut přestávky před odjezdem na poslední zásah. Je něco kolem jedné, ale co se únavy týče, tak to není tak zlé. Ale já nenosím na nosítkách hromadu raněných. Hasičů už mě je docela líto, dělají vlastně jen fyzicky náročnou práci a jednu za druhou. Ani zdravoťáci to nemají lehké, každou chybu zkušení komisaři vidí a následně na nástupu vytáhnou. Ale proto se to dělá.
Úkol č.3: Teplárna - Během noční směny došlo vlivem lidské nedbalosti k nekontrolovanému nárůstu tlaku v jednom z kotlů příbramské teplárny. Zaměstnanec, který závadu objevil, s ní nemohl již nic udělat a kotel vybuchl. V budově bylo na noční směně 10 pracovníků a předpokládá se tedy větší množství poraněných osob a možný požár budovy.
- Zadání úkolu bylo jasné, vlastně jako vždy … najít, ošetřit, odtransportovat všechny osoby a v pořádku se všichni vrátit. Je to pár slov, ale opravdu hromada práce. Obzvlášť, když máte za sebou v jeden den čtyři těžké zásahy a pátý před sebou. Vlastně, to bude teprve druhý zásah dne, je přeci už dost po půlnoci a ze středy se v průběhu druhého úkolu stal čtvrtek. Takže pohoda, trochu jim to ztížíme. „Do kotelny se dostanete pouze podél dopravních pásů, které jsou dlouhé asi 80 metrů se slušným převýšením. Navíc z důvodu bezpečnosti se u nich může chodit pouze ve skupinkách o maximálním počtu čtyř osob. Práce pro psy žádná, tak se nabídneme k pomoci, co budou potřebovat. Lucka s Radkou zůstaly dole spolu s jedním vojákem u sanit, připraveni přebírat postupně přiváděné raněné. Já s Martinem jdu v poslední skupince nahoru. Už se ani nezapotím, pot už dávno došel. Při našem příchodu již byli nalezeny všechny pohřešované osoby a u těžce raněných začíná pravidelný boj s časem o jejich životy. Prostoru opět poskrovnu, vlastně stojím ještě u přepravníku. V tuto chvíli nám komisař oznámí, že budova zničehonic začíná být velmi nestabilní a dostáváme rozkaz co nejrychleji opustit prostory spolu s raněnými. Naštěstí většina je jen popálených nebo s drobnými zraněními a jsou schopni odejít v doprovodu po svých. První skupina šla dolů, tři ranění a asi hasič, už nevím, prostě někdo od nás. Ano, už dlouho to není voják, hasič, zdravotník nebo psovod, ale člen jednoho týmu. Za ním v druhé skupině vedu já dolů další tři raněné a za mnou po chvíli přivede další hasič ještě další dva raněné, z toho jednoho těžce, ale stále po svých. Zbylé dva je nutné ošetřit nahoře a postupně dopravit dolů, ale to já už neuvidím. První hasič nás ihned dole opustil a běžel nahoru dál pomáhat. Teď ovšem nastala pro mě zcela absurdní situace. V jedné sanitce tři ranění, včetně jednoho se zaraženým obrovským kusem skla ve tváři, zbytek nevím, nejspíš popáleni. O ně se stará Martin, voják, profík zdravoťák z šesté polní. Je to poznat, ví co má dělat, nepřemýšlí nad kouskem a ošetřuje. Asistuje mu Lucka s Radkou, náš Martin je stále nahoře v kotelně. Co teď, chudák Lucka dostane za úkol obvázat zrovna chlapíka s tím střepem v hlavě, no prostě pecka, ale nějak se s tím společně prokopali. Já hlídal další čtyři raněné v druhé sanitce. Jedna osoba měla zlomeninu v oblasti zápěstí a drobné popáleniny, pak kluk s popálenýma rukama, nohama i hlavou, což ho docela kupodivu bolelo a dvě holky vcelku v pohodě jen s drobnými popáleninami. Osmý těžký případ byl před sanitou a hlídal ho hasič. Chlapík byl popálený taky slušně a pokud se nepletu, v břiše měl zaražený kus drátu. No nic hezkého. Řeknu to tak, neumírali mě před očima, ale bolet to začínalo víc a víc, tak jsem skočil vedle za vojákem Martinem, popíšu mu situaci, ani nemrkne a hodí mě nějaké obklady, ať jim to přikládám na ty popáleniny. Fakt dobrý, naštěstí mě jde pomoct Radka a chopí se toho. Uteklo dalších pár perných chvilek a stále jsme tu sami a ze shora nepřichází nikdo pomoct. Jsme v tom sami a stav se zhoršuje, skáču zase vedle do sanity za vojákem Martinem, že ten kluk řve bolestí a jestli mě může pomoct, tak tam zanechá Lucku svému osudu s třemi raněnými a jde se mnou vedle. Tam vytáhne fízák, hadičku, jehlu a říká Radce: „Napíchni mu to!“. Naštěstí Radka neuposlechla rozkaz a jako správná ženská opáčila: „Ale my nejsme zdravotníci, my jsme psovodi“ :-). V tomto okamžiku se asi nejvíc bavila komisařka, stojící před sanitou a sledující tuto tragikomickou situaci. Evidentně tato zpráva šokovala i vojáka Martina a tak se zmohl pouze odpovědět: „Aha“ a píchl to sám. Rozdal další úkoly Radce, jak se o ně postarat a běžel k těžce raněnému ven, opět píchnout fízák s nějakou uklidňující látkou, dát ho do stabilizované polohy a zpět k Lucce do první sanity. Naštěstí se touhle dobou začali vracet všichni spolu s transportovanými raněnými a péči o lidi v sanitkách si od nás převzali, dokončili a my si mohli oddychnout, že nám nikdo neumřel :-). Tohle byla asi první chvíle, kdy jsem si uvědomil, co dokáže perfektně připravený profesionál a jak velké mezery mám ve zdravovědě. Na druhou stranu s Martinovou pomocí jsme dokázali těm lidem dostatečně pomoct až do příchodu dalších posil. Taky jsme za to byli pochváleni před celou nastoupenou jednotkou, i když největší zásluhu na tom měl voják Martin. Stejně tak byl pochválen druhý medik od vojáků, Dan. Tenhle kluk, …. ne, celý kolektiv vojáků z šesté polní předvedl a nadále předváděl doslova koncert na zachraňování lidí. Byly vidět zkušenosti z bojových misí v zahraničí, kde pracují pod obrovským tlakem a nám zde předváděli perfektní práci. To nejsou moje slova laika, ale slova komisařů, kteří měli zdravotníky na starost. Při hodnocení samozřejmě padla i nějaká kritika, ale kladů a pochval za různá nestandardní řešení kritických situací bylo určitě víc.

Tímto skončil středeční program, když bylo asi půl třetí rána čtvrtečního a my se konečně odebrali zpět na základnu, kde jsme postupně pousínali, v domnění, že se trochu vyspíme, jelikož na čtvrteční ráno nebyly plánované žádné přednášky. Ano, chybami se člověk učí a poznali jsme to velmi brzy.

Čtvrtek

Je pár minut po šesté ráno a na chodbě se začíná ozývat podivný hluk. Po chvilce už nás budí bouchání na dveře se slovy „Budíček, v 6.50 nástup u aut a připravte si věci na celý den až do noci v terénu !!!“. Uff, jak dlouho jsme spali, stěží tři hodiny a zase někam pojedeme. Na chodbě to vypadá jako ve škole duchů. Dobré ráno si ani nepřejeme, to by byla asi urážka, takže jen tak pokyvuji hlavou na znamení, že ještě žiji. Na nástupu jsme se dozvěděli, že odjíždíme do kempu na Orlík, kde se vybuduje tábor a zadání úkolů pro daný den budeme dostávat tam. Po příjezdu se dlouho nic neděje, vojáci připravují zdravotnické aero-stany, snídá se a kdo chce, dospává deficit z noci. Je něco kolem 10.00 a konečně nástup. Zadání je jednoduché a tušené i díky úniku informací do Mladé fronty. Ve vodní elektrárně na přehradě Orlík došlo k přehřátí jednoho z transformátorů, následnému požáru a úniku oleje do řeky Vltavy. Pro kynology žádná práce, tak aspoň jedeme s kolonou, co kdyby se hodila nějaká ta naše umrlá ruka, ale nikdo nás nepotřebuje. V zakouřených prostorách elektrárny by psi stejně nic necítili a při stavbě norné hráze je člun na druhém břehu přeci jenom trochu rychleji než pes s lanem v hubě, nehledě na to, že ho tam někdo musí připevnit :-). Takže se v klidu vracíme do kempu, pomalu na oběd a proklínáme zbytečné ranní probuzení. Až do tří se pro nás nic neděje, takže odpočíváme, koupeme psy a probíráme s Luckou zážitky.
Najednou se ozve „Kynologové, Písecký a T.O.R. nástup !!“. Písecký jsou samo hasiči z Písku, T.O.R. je skupina záchranářů ze Slovenska včetně kynologa Míši :-). Zadání opět nijak dramatické. Kousek pod Orlickou přehradou se pohřešuje deset mladých skautů, kteří si vyrazili na procházku a nikdo o nich delší dobu neví. Vedoucí se nejspíš opili, telefony nefungují. Nasedáme do aut a jedeme k místu posledního známého výskytu pohřešovaných. Najednou zahýbáme k Vltavě a zde nás komisař informuje, že jediná cesta je člunem po Vltavě. Na mapě nám ukazuje místo „vylodění“, zatímco písečtí už připravují člun, na který se vejdou čtyři lidé a lodivod. Psi se nějak vejdou, takže v první skupině jede Martin, Lucka, Míšo a já. V druhé vlně pak Radka a zdravotníci, ve třetí várce pak zbytek. Dnes už vím, že to byla chyba, ale to doplním ke konci tohoto zásahu. Po vylodění nás další komisař odvedl přímo na místo zásahu, popsal terén a Martin nás rozdělil do rojnice. Zprava já, Míšo, Martin a Lucka. Radka po příjezdu měla vystřídat Martina. To byl plán a dobrý, jenže pak se to zvrtlo. Já měl osobu hned na začátku. Byla vidět z cesty, takže si Atrey moc nezahledal. Hned jsem hlásil nález osoby, její stav (vyražený zub a odřeniny na hlavě, nic vážného) a pomalu ji eskortoval na domluvené místo. Tou dobou už našla i Lucka a Míšo. Martin snad ani nezačal hledat, jaký to byl frmol a hned musel vše komunikovat přes velitele zásahu. Sháněl zdravotníky, hlásil stav a vůbec situaci, k tomu pomáhal Lucce obvázat nohy dívce, kterou Megginka našla a měla do krve sedřené. Nejhůř na tom byl Míšo, který našel osobu se zaraženým kusem klacku v oku. Musel ji sám ošetřit a pomalu dopravit na sběrné místo. To vše během snad tří minut. Tou dobou člun nebyl ani poprvé zpátky pro Radku a tudíž ani pro zdravotníky a my na to byly sami v poměrně prudkém a hustě zarostlém terénu. Na místě srazu jsme tedy měli tři raněné a žádného medika. Martin rozhodl, že Lucka s Míšou půjdou hledat dál a já s ním odvedeme raněné k místu vylodění, aby se o ně zdravotníci hned postarali a případně odvezli k sanitce. To vyšlo celkem přesně, než jsme sešli pomalu dolů, tak dorazila druhá skupina a už se na nás vrhli a pomohli nám. Radka šla hned hledat, stejně jako já, Míšo a Lucka. Martin měl plné ruce práce, vlastně vysílaček a byl rád, že stíhá komunikovat, protože to chvílemi vypadalo jako ve zlém snu, kdy nám Míšo pěkně zatápěl. On měl jinou vysílačku než zbytek týmu, a proto s ním musel Martin mluvit přes další přístroj a tak naši komunikaci mezi Luckou, Radkou a mnou Míšo neslyšel a chvílemi si dělal co chtěl. To byla daň situaci a tak komunikace chvílemi vázla. Každopádně zbytek pohřešovaných včetně opilých vedoucích jsme postupně našli, zdravotníci ošetřili a odtransportovali na lodi k autům. Atrey už měl smůlu a nikoho nenašel, takže jsem si aspoň já užil krásný prudký kopec plný trní, kde jsem se na můj vkus příliš často plazil po zemi, abych se vůbec někam dostal. Pak už bylo obligátní vyhodnocení a čekání, až na nás vyjde řada na člunu, cesta do kempu, trochu opožděná večeře a pak krásné divadlo na vodní hladině Orlické přehrady. Zde v průběhu naší večeře začal další zásah pro zbytek týmů, které nebyly s námi. Na výletní lodi došlo k výbuchu kotle, velkému počtu zraněných a panice výletníků. Jelikož jsme koukali ze břehu, tak k tomu moc říct nemůžu, snad jen, že to byl opět frmol, přijížděl jeden člun za druhým plný raněných, ošetřování a podobně, prostě klasika, popáleniny, střepiny, amputace i nějaký mrtvý. Nic nového, jen ti tři figuranti, co byli asi 40 minut ve vodě v neoprenech mohli být nalezeni dříve. Přeci jenom voda už neměla letní hodnoty a tak byli pěkně promrzlí. Klobouk dolů, že to vydrželi. Rád bych se ale ještě vrátil k našemu zásahu a chybě, kterou jsme udělali. Nikdo netušil, jak daleko po Vltavě pojedeme, na mapě to vypadalo, že kousek, jen za zatáčku na druhý břeh, ale pravda byla jinde. Ono dva tři kilometry na lodi je skoro deset minut a to je opravdu dlouhá doba, po kterou jsme byli necháni na pospas sami sobě. Sice jsme vyjeli čtyři psovodi a poměrně rychle našli i čtyři osoby, ale neměli jsme žádné zdravotníky a být tam horší úraz jak klacek v oku, tak to nemuselo dobře dopadnout. Měli jet dva psovodi a dva zdravotníci, každý k jednomu psovodovi. Jakmile by našli prvního raněného, tak by se o něj zdravotník hned kvalifikovaně postaral a psovod mohl jít hledat dál. Po chvilce by opět našel a o nově nalezeného by se sám postaral, případně by k němu zdravotník ihned přešel. Čili výsledek v počtu nalezených v prvních minutách by byl stejný, pouze kvalita ošetření by byla výrazně vyšší. Takto jsem se zadrhnul hned u prvního nalezeného a znovu šel hledat po dlouhých několika desítkách minut, než jsme s Martinem předali všechny raněné zdravotníkům a naše výhoda coby kynologů tam zcela ztratila význam.
Pak už jen cesta do Příbrami a po půlnoci už jsme ulehli k slastnému spánku.

Pátek

Ráno od 8.30 byla opět přednáška v divadle, tentokrát přijel psycholog od Policie ČR a psycholožka od Hasičů z Prahy. Na začátek nám pustili video jednoho zásahu, které jsme si následně vyhodnotili a popsali chyby a klady. Následoval výklad o různých krizových situacích, které nás mohou potkat a jak se v nich chovat. Nebudu to zde vypisovat, padlo hodně odborných slov, ne všem jsem rozuměl, ale i tak hodnotím tuhle přednášku velmi pozitivně a mohla klidně pokračovat i po obědě, jak byla zajímavá.
Po obědě byl vyhlášen další poplach. I zde se vědělo, o co půjde, neboť příprava tohoto zásahu probíhala v době ranní přednášky kousek od divadla. Šlo o dopravní nehodu dvou autobusů, čtyř osobních aut a motocyklu uprostřed města Příbram. Celý zásah byl spíš koncipován jako představení pro místní občany a tak byla promyšlena do detailů, včetně převozu raněných až do místní nemocnice, kde si je na příjmů přebíral zdejší personál. My kynologové jsme opět neměli žádnou práci, takže jsme pomáhali zdravotníkům a spíš hlídali raněné, aby u nich stále někdo byl a kontroloval stav. O tomto zásahu více vypoví video, které tu někde kolem je. Každopádně, jen pro zajímavost, celkem se zásahu účastnilo přes sto figurantů, z toho asi šedesát pět různě raněných. Proběhla bitka, kterou hasiči zvládli skvěle ( 5 hasičů muselo ležet na každém bitkaři, aby je vůbec udrželi :-) ), menší panika naoko procházející školní třídy i bohužel založení provizorní márnice, kde skončili čtyři mrtví. Od nahlášení události uběhlo pouze 38 minut, než byl ošetřen poslední zraněný, což je při jejich počtu obdivuhodný čas a celá nehoda byla odklizena během hodiny, za což jsme sklidili úsměvnou kritiku, jelikož pořadatelé očekávali divadlo trochu delší a my to zvládli až příliš rychle a tudíž si to diváci prý moc neužili, což nám místní občané poslední noc vrátili i s úroky.

You tube: Rescue Patrol 2009 (I.) - Dopravní nehoda v centru Příbrami
Po večeři chvilka odpočinku a za tmy další zásah. Ani už nevím kolikátý a hlavně vůbec netuším, co je za den, ale to je dáno nedostatkem spánku a tolika prožitky, že se v tom už ztrácím. V zadání slyším něco o zemětřesení a následných sesuvech ve třech různých štolách v okolí Příbrami a i přímo v Příbramském muzeu, kam vyjíždí i naše skupina. Jednotky byly rozděleny na tři skupiny a každá vyjížděla na jedno místo sesuvu. Chvílemi jsem se bál, že bude druhý trojboj, ale naštěstí ne. Tou dobou už Radka odjela domů. Měla druhý den zkoušky a tak nás bylo o jednoho méně. Na stejné zkoušky jsem měl jet i já, ale rozhodl jsem se zůstat a prožít toto cvičení do konce. Doposud jsem jezdil všude s Luckou jejím autem a Martin s Radkou. Po Radčině odjezdu jsme přeskupili vozy, takže Martin jel s Luckou a já svým. Bohužel po odjezdu jsem zjistil, že mám jedno kolo prázdné ( nejspíš mě jej vypustil nějaký místní výrostek, protože podle chlapíka v pneuservisu nebylo píchnuté ani jinak poškozené. Asi to souviselo i s incidentem na závěr), ale jeli jsme opravdu kousíček, takže jsem to dojel. Na místě nám bylo sděleno, že uvnitř muzea ve štolách bylo několik osob a v současné době jsou pohřešováni. Přesný počet nebyl znám, ale nemělo to být příliš mnoho. Ke každému kynologovi byl opět přiřazen jeden zdravotník a dva hasiči a šli jsem dovnitř. První Martin, za ním Lucka, pak já a poslední Míšo. Vnitřek jsme už znali z předcházejícího zásahu, ale tentokrát byly otevřeny některé boční cesty, takže terén byl větší. Já dostal za úkol prohledat první odbočku, zbytek pokračoval rovně. Prohledali jsme vše co bylo možné až na jednu nízkou štolu, ve které bylo možná deset čísel vody a muselo se do ní skočit z takového můstku. Tu jsme si nechali jako poslední možnost. Atreyovi se tam skočit moc nechtělo a mě už vůbec ne. Naštěstí sebou mám odolné a nezničitelné hasiče a tak je posílám do tmy na průzkum. Uteklo několik minut a pořád se nevrací. Sakra, kde můžou být, že by je tam sežral nějaký obrovský pavouk nebo netopýr …blbost, nesmím tak moc koukat na Akta X … zatím přichází pár dalších hasičů, že vršek je prohledaný a mají dva nalezené, o které se zdravotníci právě starají a že jediné místo, kde se někdo ještě může najít je asi tato chodba. Lucka s Martinem ještě prohledávají pro jistotu vršek dále. Co mě zbývá, půjdeme vpřed smrti sežráním. Skáču do vody a Atreye sundávám v náručí dolů. Ještě že ho unesu, nevěřím, že by to do vody skočil sám a ani ho nenutím. Zdraví je přednější, když to můžu vyřešit takto. Sundávám Atreyovi baterku z krku, přeci jenom té vody je místy mnohem víc, než u můstku. Byly místa, kde prý Megginka musela plavat, tak nechci čelovku za sedm stovek utopit. Chodba byla asi metr a půl vysoká, proto jsem musel jít ohnutý a občas si dál přilbou do stropu. Ještě že ji mám, jinak bych v hlavě měl díru jak Brno. Přicházím na první křižovatku, doprava se zatím nesmí, stojí tam komisař a svítí červené světlo, což znamenalo dočasný zákaz vstupu. Jdu tedy do leva a zde potkávám nebohé, ale živé průzkumníky hasiče, jak vyvádí mladého muže, lehce raněného. Ten jakmile viděl Atreye, tak spustil na celou štolu hrozný povyk, ať tu bestii odvedu, že má fobii ze psů a tak vůbec. Prostě paráda, úzká chodba, pes, já, dva hasiči a uřvaný chlap, co místo aby byl rád, že je zachráněný, tak dělá povyk kvůli mému miláčkovi. Co teď, zavolám si psa a budeme se muset vrátit na začátek, zvednout psa, pak já vyskočit nahoru na můstek a pak teprve vyzvedneme raněného. Naštěstí ve chvíli, kdy jsme přišli na křižovatku ke komisaři, tak ten ji hned otevřel, takže raněného mohli odvézt jinou a hlavně suchou cestou. Hasiči ho tam hned vedou a ještě mě předávají informaci, že v zadu v chodbě jsou ještě dva ranění, neschopní chůze. Běžím teda znovu skrz vodu ke zbytku mého týmu, kde už jsou snad skoro všichni a čekají na verdikt, jestli žijeme, nebo tam ten pavouk fakt je. Popíšu jim situaci a dva hasiči se zdravotníkem jdou hned se mnou, abych jim ukázal cestu. Další dva hasiči se zdravotníkem jdou s menším zpožděním za námi. Na konci štoly, asi po čtyřech stech metrech nalézáme na zemi dva raněné, zdravotník se hned vrhá na pomoc a říká mě, ať pošlu ještě další hasiče na pomoc při transportu. Tak se opět obracíme i s Atreyem a jdeme na začátek. V půlce potkávám tu druhou skupinu dvou hasičů a zdravotníka, ale to je pořád málo. Čtyři hasiči si na tu dálku s dvěma nosítky pěkně máknou. Ukážu jim směr a řeknu přibližnou vzdálenost a pokračuji ke vchodu. Zde už je opravdu pěkně těsno a všichni se ptají jak to vypadá. Popíšu situaci, beru další čtyři hasiče a říkám,ani nevím jak, že je tam ještě jedna cesta, která je suchá. Všichni se otáčejí a jdou ke druhému východu, kudy se nakonec budou transportovat ranění. Vedu opět hasiče celou tu dálku na konec, opět tou vodou, opět si dám do přilby pěknou řachu a nejsem sám, ale co se dá dělat. Na konci hasiče předám k nápomoci zdravotníkům a odcházím ven. Tady stejně už nejsem nic platný, víc se nás sem nevejde a hledat není kde. Jakmile dojdeme na denní, vlastně noční světlo, tak se vrhám na výměnu pneumatiky. Aby toho nebylo málo, tak mě praskne hever, tudíž ještě sháním jiný, který by se pod mé malé clio vešel. Nakonec úspěšně proběhne i tato operace. Máme nalezeny všechny pohřešované, respektive, prohlásili jsme terén za prohledaný a čistý. Na nástupu byli velmi pochváleni zdravotníci, jelikož mezi figuranty byl připravený případ, který měl „umřít“, ale po perfektním zásahu mediků se komisaři dohodli, že jej nechají přežít, protože ta práce si to zasloužila. Klobouk dolů, po tolika zásazích, opět kolem půlnoci, opravdu všechna čest.
Po tomto zásahu jsme se přemístili k místní hasičské zbrojnici a čekali na příjezd zbylých družstev ze svých zásahů, o jejichž průběhu vlastně nic nevím, kromě prý třinácti „mrtvých“, z toho jedenácti záchranářů u poslední skupiny, která nejspíš udělala nějakou velkou chybu, ale ta informace je typu jedna paní povídala :-).
Jakmile dorazila i poslední skupina, tak nás čekal už opravdu poslední zásah celého cvičení a to v prostorách bývalých vojenských kasáren, kde mělo opět dojít k výbuchu, požáru a následnému rozptylu pohřešovaných po okolí. Tím nemyslím jejich popela, ale různě raněných osob v rámci paniky. Průběh byl již skoro rutinní, hasiči naběhli hasit a zajišťovat první raněné, my se psy, tedy Martin, Lucka a Míšo dostali k prohledání okolí kolem budov a jeden vnitřek vedle stojícího baráku. Já Atreye nechal už odpočívat a šel dělat doprovod Lucce, aby se příliš nebála :-). Martin určil kdo kudy půjde a my vyrazili. Megginka hned po pár vteřinách našla osobu a my se jali pomáhat coby už ostřílení mazáci. Jenže po chvilce zjišťování zdravotního stavu jsme pochopili, že slečna díky výbuchu vůbec neslyší a dožaduje se neustále naší pozornosti a komunikace. Můžu říct, že domluvit se s čerstvě ohluchlým je opravdu terno, pokud na to nejste připraveni. Naštěstí ji nic moc nebylo a tak si ji po několika minutách od nás převzali zdravotníci a my šli hledat dál. Prohedali jsme zbytek terénu a již nikoho nenašli. O Martinovi a Míšovi toho moc říct nemůžu, snad jen, že prohledávali i vnitřek té budovy, do které se smělo a tam to bylo docela hustý, jelikož po zemi se váleli různě opilé, zraněné i mrtvé osoby a celkově se v relativně malém prostoru pohybovalo obrovské množství lidí. Tuhle situaci by asi nejlíp popsal právě Martin. Po skončení jsme si udělali pár odbíhaček, společných fotek a dostali informaci, že jsme jednu osobu přešli a zanechali svému osudu. Pro drobnou obhajobu nutno uvézt, že to byl první náš nenalezený a hlavně byl schovaný na stromě hned na začátku terénu, ke všemu tak nešťastně, že vítr vál přímo mimo terén k hasičským a jiným záchranářským vozům, kam bysme stejně psy hledat neposlali, tudíž z mého pohledu to pro psy nebylo dohledatelné. Ale to nás moc neomlouvá, jelikož zde hledají i psovodi a stačilo zvednout hlavu a měli jsme ho jako nic :-).
Do postele jsme se opět dostali až kolem třetí ráno.

Sobota

Sobota už byla jen takový oddechový, seznamovací den, kdy jsme jeli do jednoho příbramského parku a kde probíhaly takové neformální ukázky jednotlivých týmů hlavně pro figuranty. My jsme si tam v parku udělali pár vyhledání a frčeli na oběd, po něm jsme seděli a kecali o všem možném i nemožném až do oficálního zakončení v divadle a večeře, která probíhala v hospodě U Švejka a kde následně byl i noční program, tedy volná zábava. To již není nic pro mě, takže jsem pokojně odjel pln zážitků domů.

Neděle

Jelikož jsem již v neděli nebyl na místě, tak poslední událost znám pouze přes Lucku a je dle mého soudu velmi smutná. Ale i zde začnu asi pěkně popořádku. Je jasné, že když probíhá takto velké cvičení a jezdí se přes město ve dne se zapnutými sirénami a v noci s majáky, tak to může některé místní otravovat, některé vyděsit, pokud nebyli dostatečně informováni a některé dožrat tak, že jsou ochotni zajít i za okraj zákona. Takže pro mě to začalo nejspíš vypuštěnou pneumatikou, ale budiž, mohlo to být i jinak. Pokračovalo to tím, že jeden z majitelů přilehlé garáže k objektu, kde jsme spali volal na policii, že mu někdo neustále přejíždí přes soukromý pozemek před jeho garáží a že si to nepřeje. Bohužel, aby se obzvlášť velké hasičské vozy mohli do objektu vůbec dostat, museli přes ten kousek asfaltu prostě přejet. Nebylo jiné cesty, nehledě na to, že ten kousek pozemku nebyl nijak ohraničen ani jinak označen. No dobrá, dal se tam kužel, natáhli pásky a velká auta parkovala jinde. Pak při slavnostím ukončení se dostavil i místostarosta města Příbram a v průběhu jeho řeči začali někteří hasiči pískat a jinak se ne příliš důstojně projevovat. Jak jsme se za chvíli dozvěděli, bylo to právě proto, že pan místostarosta v jednom ze společných rozhovorů s dobrovolnými hasiči z okolních vesnic řekl, že „takové houkaly město Příbram nepotřebuje a své požáry si vyřeší samo“ a že si místní obyvatelé stěžovali na puštěné houkačky v době přesunů. Budiž, když si to myslí, je to jeho právo, ale docela mě překvapuje, že se takhle staví k lidem, kteří nejednou v Příbrami zasahovali a v budoucnu mohli při opravdu velkém neštěstí velmi přispět. Takto …. No, to nemá cenu se k tomu vyjadřovat, ještě přišla horší chvíle. Po večerní a noční oslavě se zjistilo, že někdo z aut, která stála uvnitř objektu kde se spalo a byla označena jako hasiči nebo záchranáři, ukradl část vybavení, GPSky, motor ze člunu a vůbec různé věci. K tomu aby se do některých aut vůbec ten někdo dostal, tak rozbil i okna. Tohle mě už osobně přijde opravdu silné kafe. Když někdo okrade záchranáře, kteří pět dní dřou do úmoru, jen aby mohli v případě opravdové potřeby pomoci a kteří hlavně pravidelně zachraňují něčí životy, pak je to velmi smutné a teď díky této ztrátě vybavení se po nějaký čas můžou koukat tak leda z oken svých domovů. Tohle je obrovská ostuda města Příbram, která bohužel zastiňuje vše úžasné, co místní lidé pro toto obrovské cvičení udělali.